Vítáme vás na stránkách varhaníků a hudebníků římskokatolické farnosti Uherský Brod

 

13. neděle v mezidobí

„Aleluja. Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá; ty máš slova věčného života. Aleluja.“ /1 Sam 3,9; Jan 6,68/

   Centrálním tématem této neděle je otázka povolání. Také druhé čtení se obrací k této problematice. Druhý vatikánský koncil se snažil o odstranění různých předsudků spojených s tímto pojmem a ukazuje na univerzální základní povolání pro všechny. V Novém zákoně byli věřící v Krista často všichni oslovováni jménem „povolaní“ a celý sbor věřících přijal jméno církev (ekklésia), tj. „s-volání“.  Sv. Pavel v listu Efesanům vykresluje nejprve jediné „povolání“, a potom mnohá „povolání“, nejprve společné povolání všech (Ef 4,4: „Jen jedno je tělo, jeden Duch a stejně tak jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni“), pak teprve vlastní specifické povolání každého (Ef 4,11: „Tak jedny určil za apoštoly, jiné za kazatele… misionáře, pastýře, učitele…“). Církev postupně rozdělila tato zvláštní povolání do tří skupin, forem, přičemž každá z nich pod sebou zahrnuje velké množství různorodých specifikací a charismat. Jedná se o laické nebo světské povolání, povolání ke kněžství a povolání k řeholnímu životu (srv. LG 31). 

   Povolání je spíše než nějaká „věc“ určitým stavem duše, způsobem, kterým chápu vlastní existenci. Prožívat křesťanský život jako povolání znamená žít jej jako odpověď na výzvu z Boží strany. Víra je neustálým „povoláním ke svobodě“, jak říká sv. Pavel, k pravé svobodě, která je plodem Ducha a uschopňuje nás milovat druhé a radovat se. Měli bychom se snažit odhalit rovinu vlastního povolání, obsah povolání, k čemu konkrétně jsme povoláni. Evangelium dnešní neděle s Ježíšovým příkazem: „Následuj mě!“ předkládá hluboký obsah povolání. Naším základním povoláním je následovat Krista. „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu“ (LG 13). Do církve nejsme povoláni k pasivitě, ale abychom v ní aktivně uskutečňovali svá osobní a komunitní povolání.  (podle R. Cantalamessa)

-ts, jh-

12. neděle v mezidobí

„Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista“  /Gal 3,26-29/

   «Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.“

   Křest je pro Pavla zásadní změnou, která mění životní roli člověka. To je zobrazeno „oblečením v Krista“. Je lhostejné, kým kdo předtím byl – ani pokřtění Židé netvořili nějakou vrstvu lepších křesťanů, než jsou ti, kdo byli původně pohany, jak se někteří v Galatech domnívali.

-jh-

10. neděle v mezidobí

„Moc Ježíšova slova je větší než moc smrti“  /Lk 7,11-17/

   «Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích. Láska je silnější než smrt. Proto je cestou umožňování růstu lásky, její upevňování. A láska nás bude střežit až do dne, kdy bude každá slza setřena a „nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). (…) Jakmile Ježíš vrátí život mladíkovi, synovi matky, která byla vdovou, evangelium dodává: „Ježíš ho vrátil jeho matce.“ A to je naše naděje! Pán nám vrátí všechny drahé, kteří od nás odešli, a my se s nimi znovu setkáme. Tato naděje neklame! Dobře si pamatujme toto Ježíšovo gesto: „Ježíš ho vrátil jeho matce“. Tak učiní Pán se všemi našimi drahými v rodině!» (Svatý Otec František, generální audience, 17. 6. 2015)  – http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=22007

Bach-Klemperer ‚Bist du bei mir‘

-dc, jh-

9. neděle v mezidobí

   Keď Ježiš skončil všetky svoje slová ľudu, ktorý ho počúval, vošiel do Kafarnauma. Tam mal istý stotník sluhu, ktorého si veľmi cenil, a ten bol na smrť chorý. Keď sa stotník dopočul o Ježišovi, poslal k nemu židovských starších s prosbou, aby prišiel a sluhu mu zachránil. Oni prišli k Ježišovi a naliehavo ho prosili: „Zaslúži si, aby si mu to urobil, lebo miluje náš národ; aj synagógu nám postavil.“ Ježiš teda išiel s nimi. A keď už nebol ďaleko od domu, stotník poslal k nemu priateľov s odkazom: „Pane, neunúvaj sa, lebo nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu. Preto som sa ani nepokladal za hodného ísť k tebe. Ale povedz slovo a môj sluha ozdravie! Veď aj ja som človek podriadený vrchnosti a mám pod sebou vojakov. Ak daktorému poviem: ‚Choď!‘ ide; inému: ‚Poď sem!‘ tak príde; a svojmu sluhovi: ‚Urob toto!‘ on to urobí.“ Keď to Ježiš počul, zadivil sa mu, obrátil sa a zástupom, čo ho sprevádzali, povedal: „Hovorím vám: Takú vieru som nenašiel ani v Izraeli!“ A keď sa poslovia vrátili domov, sluhu našli zdravého. (Lk 7,1-10)

«„Pane, nie som hoden, aby si vošiel pod moju strechu, ale povedz iba slovo a duša mi ozdravie.“ Sú to slová kafarnaumského stotníka. V liturgii sa začali používať ako modlitba pred prijímaním. (…) V biblickom texte tieto slová nemali eucharistický zmysel. Tradícia ich však zachovala ako vhodnú formulu na prijatie Krista pod eucharistickými spôsobmi. Sám príchod Krista, ba aj samy jeho slová stačia na uzdravenie chorého. Veriaci človek vie, že sa môže spoľahnúť na Božie milosrdenstvo a na uzdravujúce slová Krista, jediného lekára.»  /Vincent Mallý: Slávenie svätej omše/

M. Schneider-Trnavský: Ó, Pane, nie som hodný

-dc-