Vítáme vás na stránkách varhaníků a hudebníků římskokatolické farnosti Uherský Brod

 

16. neděle v mezidobí

   „Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“  /Lk 10,38-42/

   Nestačí posluhovat, je třeba, abychom se stali skutečnými služebníky. Marie, která je u Ježíšových nohou, aby mu mohla pozorně naslouchat, je jako služebnice Páně bedlivě zaměřená na Krista. Nezapomínejme na to, že i dnes v církvi konání služeb může působit rušivě, hlučně, znepokojivě, může s tím být spjato posuzování druhých, uzavřenost vedoucí k neschopnosti naslouchat a k tomu, že si člověk vlastně najde svou cestu, až nakonec ztratí evangelní způsob života.   (E. Bianchi)

   „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“ /Zj 3,20/

-ts-

5. července. Slavnost sv. Cyrila, mnicha, a Metoděje, biskupa, patronů Evropy, hlavních patronů Moravy

„Bože, tys poslal našim předkům svatého Cyrila a Metoděje,  aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem; dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství a řídíme se jím ve svém životě. Prosíme o to skrze tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista…“

-jh-

13. neděle v mezidobí

„Aleluja. Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá; ty máš slova věčného života. Aleluja.“ /1 Sam 3,9; Jan 6,68/

   Centrálním tématem této neděle je otázka povolání. Také druhé čtení se obrací k této problematice. Druhý vatikánský koncil se snažil o odstranění různých předsudků spojených s tímto pojmem a ukazuje na univerzální základní povolání pro všechny. V Novém zákoně byli věřící v Krista často všichni oslovováni jménem „povolaní“ a celý sbor věřících přijal jméno církev (ekklésia), tj. „s-volání“.  Sv. Pavel v listu Efesanům vykresluje nejprve jediné „povolání“, a potom mnohá „povolání“, nejprve společné povolání všech (Ef 4,4: „Jen jedno je tělo, jeden Duch a stejně tak jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni“), pak teprve vlastní specifické povolání každého (Ef 4,11: „Tak jedny určil za apoštoly, jiné za kazatele… misionáře, pastýře, učitele…“). Církev postupně rozdělila tato zvláštní povolání do tří skupin, forem, přičemž každá z nich pod sebou zahrnuje velké množství různorodých specifikací a charismat. Jedná se o laické nebo světské povolání, povolání ke kněžství a povolání k řeholnímu životu (srv. LG 31). 

   Povolání je spíše než nějaká „věc“ určitým stavem duše, způsobem, kterým chápu vlastní existenci. Prožívat křesťanský život jako povolání znamená žít jej jako odpověď na výzvu z Boží strany. Víra je neustálým „povoláním ke svobodě“, jak říká sv. Pavel, k pravé svobodě, která je plodem Ducha a uschopňuje nás milovat druhé a radovat se. Měli bychom se snažit odhalit rovinu vlastního povolání, obsah povolání, k čemu konkrétně jsme povoláni. Evangelium dnešní neděle s Ježíšovým příkazem: „Následuj mě!“ předkládá hluboký obsah povolání. Naším základním povoláním je následovat Krista. „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu“ (LG 13). Do církve nejsme povoláni k pasivitě, ale abychom v ní aktivně uskutečňovali svá osobní a komunitní povolání.  (podle R. Cantalamessa)

-ts, jh-