(31. 5. 2018)

Na oltáři se slaví i naše tajemství; je zde přítomna církev. Amen, které vyslovujeme v okamžiku přijímání, je vyjádřeným „ano“ Kristu, ale také „ano“ řečené církvi, bratřím a sestrám. Víme a věříme, že je na oltáři přítomen Kristus-Hlava reálně; jakým způsobem však můžeme vyjádřit, že také církev je přítomna v eucharistii a že eucharistie utváří církev? Církev se nezpřítomňuje reálně a fyzicky, ale způsobem mystickým, v síle mysteria jejího vnitřního spojení s Kristem, její Hlavou. Na oltáři se tedy zpřítomňuje jak reálné Kristovo těla, tak i jeho tělo mystické, kterým je církev.

Ve třech momentech se dá zvláštním způsobem zachytit tato spolupřítomnost Kristova těla, jímž je církev, na oltáři: při přinášení darů, proměňování a svatém přijímání.

R. Cantalamessa

 Několik úvah o zpěvu žalmů

   „Žalmy jsou inspirovány Bohem. Jsou to slova, modlitby, básně, které dal Bůh lidem – modlíme se k Bohu slovy, za kterými stojí on sám… Autoři žalmů je dokázali přijmout a předat geniálním způsobem, aniž by přitom potlačili jejich přirozený rozměr. Ten, kdo skutečně porozumí jazyku žalmů, zjistí, že dokážou postihnout a obrátit k Bohu ta nejrozličnější hnutí lidského srdce.

Žalmy byly napsány proto, aby se zpívaly – v chrámu, synagogách nebo církvi, a pokud je to alespoň trochu možné, mělo by tomu tak být i nadále. Je to spontánní a přirozené. Církev podporovala zpěv, aby posílila a povznesla jazyk užívaný v liturgické modlitbě. U zrodu psalmodie v podobě, jak ji známe dnes, stojí latina se svými fonetickými vlastnostmi. Stejný princip je následně aplikován i na ostatní jazyky, ovšem s ohledem na jejich vlastní charakteristiky. Melodie žalmů musí sloužit jako opora pro text; to znamená, že i ta nejlepší hudba musí zůstat důsledně podřízena slovům.

   Katolická liturgie je oslavou Ježíše Krista, Slova, které se stalo tělem. Sakrální zpěv má tedy být znamením, nástrojem Slova – znamením, které odkazuje k jiné skutečnosti. Sakrální zpěv je proto nerozlučně spjat se Slovem, na rozdíl od meditativních či ezoterních hudebních skladeb, kterým jde jen o to vytvořit určitou, bezprostředně působivou atmosféru. Melismatická linie gregoriánského zpěvu má za účel podržet předmět víry před očima rozumu, aby bylo možné lépe jej uchopit a vstřebat.

Pečovat o kvalitu zpěvu, to je v prvé řadě právě snaha být svou pozorností při tom, co člověk dělá a zpívá… Péče o zpěv ale není cílem sama o sobě… Svatý Benedikt v Řeholi vyžaduje, aby ti, kdo jsou pověřeni čtením, anebo mají zpívat jako sólisté, byli především schopni pozvednout srdce posluchačů k Bohu (smysl mnišského zpěvu). Nejde o plod estetických bádání ani o pastorální snahu – jde o to skromným způsobem přispět ke chvále Stvořitele, pomoci těm, kdo se modlí. Nezáleží na tom, zda jsou hlasy zpěváků školené, či nikoliv. Pečujeme o kvalitu zpěvu, protože je součástí modlitby, součástí sice vnější a hmotnou, nicméně neoddělitelnou.“

(z rozhovoru s otcem Mikulášem, novicmistrem a kantorem v klášteře Sept-Fons)

-TS-

Slavnost Nejsvětější Trojice – neděle po Seslání Ducha Svatého

Křesťan, který věří v Nejsvětější Trojici a prožívá tajemství jejího života, odmítá jakýkoliv egoismus a lásku k sobě. Stává se skutečným obrazem Boha, který je společenstvím a vztahem osob.

Trojice je tajemstvím „pro nás“ a pro naši spásu. Je to tajemství společného bytí. Otec, Syn a Duch Svatý společně sestupují k nám, přizpůsobují se našim malým rozměrům, aby přebývali s námi – proto, aby se náš život podobal jejich životu.

/M. Šuráb/

„Hudebníci Církve, dříve, než začnete zpívat, hrát… modlete se, meditujte nad Slovem a texty posvátné liturgie. Modlete se. Určete si tichý prostor pro adoraci, poklekněte před Eucharistií, darujte si hodiny užaslé adorace. Obnova sakrální hudby vyžaduje hlubokou zbožnost, která vyrůstá z naslouchání Slova a z něho vyplývající modlitby. Položme základy pro obnovenou církevní budovu, která se bude odlišovat krásou, harmonií, jasností a průhledností.“   /Benedikt XVI./

“ K tomu, abychom žili z Eucharistie, musíme strávit mnoho času v modlitbě před Nejsvětější svátostí. To zakouším každý den. Tam nacházím sílu, útěchu a oporu.“   /sv. Jan Pavel II./

 Liturgie

Kristova oběť na kříži a celé jeho dílo vykoupení bylo nejen dílem záchrany lidstva, ale současně a především oslavou nebeského Otce.

   Všichni Kristovi následovníci, kteří jsou na základě křtu přičleněni ke Kristu, stali se součástí jeho tajemného těla – Církve. Ježíš Kristus nás vrcholným způsobem zapojuje do své oslavy Otce a do svého díla spásy světa, když nás svým Duchem shromažďuje jako hierarchicky uspořádané společenství, které „skrze Krista, s Kristem a v Kristu“ oslavuje nebeského Otce. Tato společná oslava Boha se nazývá liturgie.

Řecké slovo „leiturgía“ znamená „veřejné dílo“, službu ve jménu lidu nebo v prospěch lidu. Prostřednictvím slavení liturgie Ježíš Kristus zpřítomňuje dílo vykoupení a zapojuje nás do něho a tím současně spolu s ním také my oslavujeme nejdokonalejším způsobem Boha. Liturgie, bohoslužba, má podobu kříže i v tom smyslu, že je zaměřena vertikálně (svislá část kříže) – na vztah mezi Bohem a člověkem. Tato vertikála nese horizontálu (příčné rameno kříže). Vztah Boha k nám a nás k němu je nosným vztahem také pro otevřenost a sjednocování v lásce všech lidí, ba celého stvoření. Když tato dvojitá jednota – s Bohem i s lidmi – se nejplněji uskutečňuje v liturgii, je liturgie nejdůležitější aktivitou Církve.

Při slavení liturgie nejsou prvořadé naše výkony (výzdoba, zpěv, různé jiné aktivity), ale otevření se prožívání přítomnosti Trojjediného Boha a přijímání darů jeho zachraňující lásky. Podstata oslavy Boha nespočívá v našich aktivitách, ale v tom, že se dáváme ním obdarovávat a že s vírou posloucháme jeho vůli a s jeho pomocí ji chceme uskutečňovat. Z toho vyplývá, že náboženský život Církve a jednotlivého křesťana se nevyčerpává slavením liturgie, ale má pokračovat prožíváním každodenních okolností ve spojení s Bohem a podle jeho vůle.   (mons. František Rábek, vojenský ordinár)

-ts, jh-